top of page

Jonah Finnegan

O'Hara

I’m a tidy man. I keep my socks in the sock drawer and stash in the stash box.

20 let

Rytíř svatého Kryštofa - Hrom/Thunder

Student 1. ročníku Historie

Hráč: Rez

Werewolf.gif
pewter-st-christopher-medal-403-p.png
Vlkodlak 2.jpg

Metafyzická část Johnyho osobnosti je, ač se tak na první pohled nejeví, dost komplikovaná. Začněme tím, že je to v první řadě flegmatik s velice převládající introvertní stránkou, která ovládá většinu jeho mezilidských vztahů. Může se tudíž jevit i trochu submisivně, tiše a s absencí zájmu o cokoliv, co kdo řekne, nebo co mu kdo nabídne. V očích ale má něco, co napovídá, že cosi bude jinak, než se na první pohled zdá, a pokud si téhle jiskřičky všimnete, jste na správné cestě za poznáním alespoň drobku z jeho neúmyslně krytého hořkosladkého charakteru.

A pokud byste ho zkoumali skutečně chviličku déle, stačí jen pohledem, zjistíte, že ať je jeho poklidná flegmatická klidná slupka jakkoliv tlustá, pod ní se ukrývá neskutečná bouře emocí, kterým ale málokdy nechává ovládnout vlastní činy. Jonah je proměnlivý jak počasí a trápí to spíš jeho, než ostatní. Pod jedním výrazným povahovým rysem, který mu dává schopnost odstranit vznětlivost a přehnanou citlivost, se topí zpravidla tuna jiných emocí, které nenápadně bojují mezi sebou a v podstatě si až vyžadují chlapcovu pozornost. K cholerikovi má, soudě podle již jiného zařazení do škatulek temperamentu, daleko, paradoxně je mu kromě flegmatika nejbližší melancholik, který je schoulený kdesi v koutě jeho mozku a kreslí do jeho mozkové kůry sem tam nějaké ty decentní deprese, to je ale tak vše. Ač docela energický, statečný a charismatický je mladý O'Hara naprosté citové poleno, a kolikrát i přemýšlí nad tím, co v něm brutálně zavraždilo tu klasickou přecitlivělou stránku, co si vylévá srdce, a co jí má vlastně skoro každá bytost, se kterou se zatím setkal. To je vlastně ta jediná věc, která mu v jeho ohromné bance nálad chybí. Empatie, ač s navazováním kontaktů s jinými lidmi nemá problém a svůj vzhled i charisma dokáže prodat a dokáže si udělat přátele. Je to dost zvláštní, to si taky dost často říká.

Je sice dost odvážný, ale každý má svoje určité slabiny, Jonah teda není vyjímkou. Když se ho někdo zeptá, z čeho má strach, většinou odpověď nějak oběhne, nebo řekne "ze tmy,", což je teda pravda. Ne, že by si myslel, že na něj něco vyskočí, jen mu tma vyřezává do hrudníku odpornou úzkost. Je tam ale i něco víc - samota a věčnost jsou totiž mnohem děsivější. Osamocenost a potenciální nesmrtelnost lidské duše. To se možná váže k tomu, že ač není zrovna motorová party-myš, má rád společnost větších skupin lidí. Občas miluje samotu a má momenty, kdy jí chtě nechtě potřebuje vyhledat, ale pár sklínek alkoholu s hromadou lidí málokdy odmítá. Ano, alkohol má dost rád. Občas vyhledá i marjánu. Útěky z reality jsou fajn. Stejně tak jako knihy, koncerty rockových kapel, hra na kytaru. Jo, to je taky jeho.

Podle dosavadního popisu se může i zdát, že Johny v podstatě není stoprocetní klaďas, ale taky už vyrostl z toho, aby si hrál na hrdinu. Je mimochodem dost inteligetní, co by taky jinak dělal na vysoké pod oborem historie, ale občas je pro něj dost obtížné svoje vlohy nasměrovat správným směrem. Je to docela solidní chaotická bytost, která ač vyhlíží klidně na povrch, má ve všem ohledně sebe a svého života bordel. Má taky sklony k rychlým změnám, promiskuiditě a zkoušení zbytečných blbin, kterým se třeba i on sám chce vyhnout, ale jeho touha po objevení a občas i sebedestrukci mu v tom často zabrání. A někteří absolutně nevyjímeční a nevyvolení mohou i poznat jeho zcela extrovertní stránku, která i tyto časté osobnostní proměny projevuje - rozdíl introverze lomeno extroverze je totiž jedna z těchto proměn, které se zjevují zcela nahodile. 

Jonah je ve svojí podstatě přesně ten typ, který by vyrůstal na farmě kdesi na irské samotě, což se v podstatě dost podobá pravdě. V necelém jednom roce ho adoptoval (příběh jeho rodičů je na trochu jiné vyprávění) ne zrovna nejmladší bezdětný pár (ir a britka, stěhující se z Anglie na irský venkov), konkrétně teda v dětském domově v Liverpoolu, kam byl svou biologickou rodinou z té nejlepší vůle odložen. Dali mu to nejlepší, co mohli; zvířata, čerstvý vzduch, domácí mléko, les a klacíky, což bylo to, s čím si mladý Johny až do puberty skvěle vystačil. Farma to tedy nebyla a úplná samota taky ne, vyrůstal v nevelikém domě v malé irské vesnici o minimu obyvatel, kde se trošičku bez řádu pohyboval a učil všemu možnému, čemu nenaučí ve škole. Celé dětství si v provizorní kůlničce stavil své domečky pro mravence, stavil bunkry v keřích a vařil guláše z bláta, takže z počátku docela idylka. Ani o své biologické rodiče neměl moc potřebu se zajímat - přemýšlel nad tím, to ano, ale rodiči pro něj prostě byli ti, od kterých chytil přízvuk a kteří mu ošetřili odřeniny, nikdo víc. Nebo aspoň si zájem celý život úspěšně popírá a slzičky úspěšně tají. 

Ale nic nebývá idylické věčně. Když Jonah nastupoval na střední, už žil v malém bytě v Dublinu narvaný v podkroví nad jendou putykou, přehlcen americkým snem svých rodičů. Jeho adoptivní otec měl v tu dobu problémy s prací, toť proč museli svůj venkovský domek prodat, a celý život toužil po vyšším výdělku - po letech na venkově odletět za velkou louži, užít si tamnějšího životního stylu v jednom z těch domků jako z kopíráku, co bývají v amerických filmech a následně koupit farmu v Texasu. Jaké to je klišé! Ale jaký jiný by měl americký sen být?

A takový americký sen O'Harovým jen tak nevyšel. V podstatě, kromě dost silného nezájmu, ať už záměrného nebo ne, a pravděpodobně zapříčiněného jakouci nevědomou nepřipraveností na rodičovství a absencí biologického rodičovského pudu, se měl tedy mimo spojené státy Johny dobře. Naučil se samostatnosti, naučil se sám se probojovat šikanou, naučil se zvládat vašnivé hádky svých adoptivních rodičů, z nichž byla minimálně matka notorická alkoholička, a když už mu končilo dětství a dostal maturitní vysvědčení, přišla na řadi idea o univerzitě.

Jonah se tady trochu vzepřel a rok pracoval jako barman v podniku na druhé straně Dublinu. Ale neustále se k němu dostávalo jako "Harvard! Šetři si, jdi na Harvard! Na to máš!" nebo "Copak tys nechtěl na Yale?".

Ne, nechtěl. A až po tom roce se rozhodl studovat dál, a možná to bylo podvědomě tlakem ze všech stran, že se rozhodl přeletět moře a objevit nový svět. Nechat všechny vzpomínky, všechny lásky, všechny výtvory a kresbičky kdesi za sebou, za velkou louží, odletět pryč za poznáním. A to byla náhoda, že ho přijali na Belgrave na studium historie, po kterém tak toužil. 

A že mu ta univerzita dá tolik, to ani netušil. No, rozhodně nepočítal s kůži nějakého vlkodlaka, která mu dá ještě větší zmatek do hlavy, než už tam má.

bottom of page