Metafyzická část Johnyho osobnosti je, ač se tak na první pohled nejeví, dost komplikovaná. Začněme tím, že je to v první řadě flegmatik s velice převládající introvertní stránkou, která ovládá většinu jeho mezilidských vztahů. Může se tudíž jevit i trochu submisivně, tiše a s absencí zájmu o cokoliv, co kdo řekne, nebo co mu kdo nabídne. V očích ale má něco, co napovídá, že cosi bude jinak, než se na první pohled zdá, a pokud si téhle jiskřičky všimnete, jste na správné cestě za poznáním alespoň drobku z jeho neúmyslně krytého hořkosladkého charakteru.

​

A pokud byste ho zkoumali skutečně chviličku déle, stačí jen pohledem, zjistíte, že ať je jeho poklidná flegmatická klidná slupka jakkoliv tlustá, pod ní se ukrývá neskutečná bouře emocí, kterým ale málokdy nechává ovládnout vlastní činy. Jonah je proměnlivý jak počasí a trápí to spíš jeho, než ostatní. Pod jedním výrazným povahovým rysem, který mu dává schopnost odstranit vznětlivost a přehnanou citlivost, se topí zpravidla tuna jiných emocí, které nenápadně bojují mezi sebou a v podstatě si až vyžadují chlapcovu pozornost. K cholerikovi má, soudě podle již jiného zařazení do škatulek temperamentu, daleko, paradoxně je mu kromě flegmatika nejbližší melancholik, který je schoulený kdesi v koutě jeho mozku a kreslí do jeho mozkové kůry sem tam nějaké ty decentní deprese, to je ale tak vše. Ač docela energický, statečný a charismatický je mladý O'Hara naprosté citové poleno, a kolikrát i přemýšlí nad tím, co v něm brutálně zavraždilo tu klasickou přecitlivělou stránku, co si vylévá srdce, a co jí má vlastně skoro každá bytost, se kterou se zatím setkal. To je vlastně ta jediná věc, která mu v jeho ohromné bance nálad chybí. Empatie, ač s navazováním kontaktů s jinými lidmi nemá problém a svůj vzhled i charisma dokáže prodat a dokáže si udělat přátele. Je to dost zvláštní, to si taky dost často říká.

​

Je sice dost odvážný, ale každý má svoje určité slabiny, Jonah teda není vyjímkou. Když se ho někdo zeptá, z čeho má strach, většinou odpověď nějak oběhne, nebo řekne "ze tmy,", což je teda pravda. Ne, že by si myslel, že na něj něco vyskočí, jen mu tma vyřezává do hrudníku odpornou úzkost. Je tam ale i něco víc - samota a věčnost jsou totiž mnohem děsivější. Osamocenost a potenciální nesmrtelnost lidské duše. To se možná váže k tomu, že ač není zrovna motorová party-myš, má rád společnost větších skupin lidí. Občas miluje samotu a má momenty, kdy jí chtě nechtě potřebuje vyhledat, ale pár sklínek alkoholu s hromadou lidí málokdy odmítá. Ano, alkohol má dost rád. Občas vyhledá i marjánu. Útěky z reality jsou fajn. Stejně tak jako knihy, koncerty rockových kapel, hra na kytaru. Jo, to je taky jeho.

​

Podle dosavadního popisu se může i zdát, že Johny v podstatě není stoprocetní klaďas, ale taky už vyrostl z toho, aby si hrál na hrdinu. Je mimochodem dost inteligetní, co by taky jinak dělal na vysoké pod oborem historie, ale občas je pro něj dost obtížné svoje vlohy nasměrovat správným směrem. Je to docela solidní chaotická bytost, která ač vyhlíží klidně na povrch, má ve všem ohledně sebe a svého života bordel. Má taky sklony k rychlým změnám, promiskuiditě a zkoušení zbytečných blbin, kterým se třeba i on sám chce vyhnout, ale jeho touha po objevení a občas i sebedestrukci mu v tom často zabrání. A někteří absolutně nevyjímeční a nevyvolení mohou i poznat jeho zcela extrovertní stránku, která i tyto časté osobnostní proměny projevuje - rozdíl introverze lomeno extroverze je totiž jedna z těchto proměn, které se zjevují zcela nahodile.