Frederick Jonathan Bingley
It's easy to be a wicked coward, but life is too long to make it easy to get boring.
21 let
Rytíř svatého Kryštofa - Šedovous [ang. Greybeard]
Student 3. ročníku Světové historie
Hráč: Mercy
Nedá se říct, že by byl kdovíjak úctyhodnou osobností. Ovšem, nepřekypuje zrovna kvanty zlých vlastností, ale sám sebe by nikdy neoznačil jako bezúhonného člověka, protože sám ví nejlépe, čeho je vlastně schopen. Jenže musí se mu přiznat, že se dovede chovat jako pravý anglický gentleman, když má zrovna náladu. Umí být neskutečně galantní, hlavně co se týče dívek a žen, co se mu zamlouvají. Většinou si mohou vychvalovat, jak je pozorný, že umí poslouchat a snad se netane, že by jim nenabídl rámě, aby nezakoply. Ano, to umí být on. Jenže, někdy je tomu i tak, že jeden musí něco investovat, aby něco dostal na oplátku, a třeba spíše občas přikývne a s něčím souhlasí, než aby vskutku poslouchal. Ale co se týká obav o zranění nebo zakopnutí, v tom je naprosto nezištný. Přeci jen je rád nápomocen a snad nikdy nebyl schopen nechat člověka v nouzi jen tak.
Má v sobě zabudovaného něco jako je ochranářský pud a od doby, co je z části vlkem, se to snad jen umocnilo. Už dříve se ochotně zastával slabších a potřebných, ale nyní je to schopný hnát i do extrémů. Proč by si nakonec utlačovatelé nemohli vyzkoušet, jaké to je, když vás někdo utlačuje. Avšak po prvním fiasku, kdy dostal trest, už si dává pozor, aby u toho nebylo moc očí. Ano, když něco vidí, tak to ukončí, ale je více než ochotný vyrovnat účty, když se všechny oči dívají jinam. Počkat si po vyučování u dýky a kalichu? Není problém. Čekat u lesa zrovna tak. Zkrátka a dobře, jeden nikdy neví, kdy si na něj karma počíhá, a on se rád označuje za ten typ karmy, co zaručí, aby se šikana a nevhodné chování už neopakovalo.
Není ale pouze morální policista. Co by to bylo za život? I on má na práci jiné věci, těžko říct, jestli důležitější, ale má na práci i něco jiného. Je nutno zmínit, že je vášnivý student a na tom se nezmění nic, i kdyby neví co. Přeci jen už se z něj stal vlkodlak a furt se relativně rád učí, i když na šprty ani v nejmenším nemá. Rád také dělá toho chytrého, i když ne v takové míře, aby někoho ponižoval. Tu a tam někoho opraví, když říká naprosté hlouposti nebo se s ním snaží hádat o pravdivosti tvrzení. Moc často se nestává, že by se vyloženě pletl, takže je v oblasti informací celkem sebevědomí a málokdy se stane, že by si byl nejistý v roztržce vedené slovy a hlavou.
Občas se stane i to, že začne provokovat. Jen tak z nudy pro zpestření dne. Řekněme, že je v tom jistá chlapecká hravost, kterou v mladších letech nestihl plně využít. Každopádně si rád vybírá snadno naštvatelné cíle, kterým stoupá pára od uší snad i po nepochopitelně složeném komplimentu, který zní spíše jako urážka. Ovšem, Britové jako takoví mají rádi spíše suchý humor, který nepobaví nikoho, jenže jemu přijde, že naštvaný bručoun pobaví dost lidí. Ale jinak je jeho humor ještě méně pochopitelný, než ten typický britský. Jemu něco dokáže připadat vtipné, i když se nikdo nesměje, proto si většinou řekne, že na ty vtipy ostatní nemají dostatečnou mozkovou kapacitu.
S provokací ale přichází i méně příjemná část, kdy někoho vyloženě vyprovokuje. Díky své potřebě zastávat se ostatních se pere celkem často, ale vyprovokovat nabručené lidi, co se v jeho okruhu většinou umí rvát daleko lépe než on, je už něco jiného. Většinou ho to stojí pár ran do jeho pěkné tvářičky, jelikož mu nedostatek pudu sebezáchovy, kterému říká odvaha, nepovoluje ustoupit. Ne, vždy se mu to vyplatí, ale snad nikdy ani neuvažoval, že by se z toho poučil. Strach je mu celkem cizí, poslední rok a půl určitě, takže se nevyhýbá téměř žádné výzvě, spíše žádné.
Obecně je to ale celkem milý mladý muž, který nemá problém bavit se skoro nikým, když to není nějaký namyšlený idiot. Rád vede hovory na úrovni a má zálibu ve čtení. Po většinou času je mu jedno, jestli mu ostatní říkají prvním nebo druhým jménem, ale nesnese, když mu někdo uštědří oslovení pane Bingley díky nešťastné shodě jmen s postavou z Pýchy a předsudku. Moc nefandí sladkému a i před vlkem byl spíše masožravý tvor. Dříve měl rád kočky, které v poslední době nesnáší moc dobře, ale stále lépe než magii.
Už jako malý si nemohl na co stěžovat a neměl nárok stěžovat si na to, že by něco neměl. Jelikož byl narozen do rodiny bohatého byrokrata působícího v Londýně, nikdy nezažil, že by mu něco chybělo, krom sourozenců, které mu jeho matka nedokázala poskytnout. Nepochybně by se dalo mluvit o tom, že by se našel nějaký nemanželský parchant ze strany jeho otce, ale o tom se nemohlo dát ani slyšet, protože vyšší vrstvy v Anglii jsou v tomhle tématu dosti zpátečnické. Jemu to ale zas tak vyloženě nevadilo. Zvláště asi proto, že nemusel soupeřit o pozornost své matky s nikým jiným. Naopak o otcovu se asi ani nesnažil, protože to mělo asi tak stejný smysl jako mluvit do dubu.
Toho zajímalo pouze nenápadné lezení do zadních partií aristokratům a výše postavených lidem za účelem zbohatnout. Sám musel tedy už jako dítě chodit na pikniky, vznešené večeře nebo snídaně s londýnskou smetánkou a nutili ho hrát si s těmi rozmazlenými dětičkami se zlatou lžičkou v zadku. Jenže to byly jediné děti, se kterými se stýkal, takže se nedalo moc vybírat, pokud si chtěl vůbec udělat nějaké přátelské vztahy. Jenže při hře, jakékoli, ho otec zbrzdil, když byl v něčem lepší a nezastal se ho, když nějaké jiné dítě podvádělo nebo mu něco udělalo. Zkrátka byl posedlý tím, aby si nikoho neznepřátelil, takže jejich vztah byl už od počátků věku chladný a odtažitý. Fred sám naštěstí nebyl v ničem po něm, takže ani moc nehrozilo, že někdy bude. Nejvíce vlivu na něj stejně uplatňovala matka, která mu četla romány před spaním nebo mu ošetřovala odřená kolena, když někde spadl. Vždy se mu ale snažila vsugerovat, že jeho otec není tak špatný, jak se může zdát, že jen neví, jak by se měl chovat a podobné nesmysly.
V jeho deseti ale náhle zemřela a jediný rodič, co mu věnoval pozornost se vytratil z jeho života. Otec ho prý díky tomu, že mu moc připomínal zesnulou manželku poslal na internátní školy, kde trávil skoro vždy skoro celý rok, než se na léto vrátil. Ale otec měl většinou tolik práce, že se o něj musela starat chůva, která jen dohlížela, aby se mu nic nestalo. Proto většinou strávil celé léto pouze tím, že seděl v křesílku u okna s některým z matčiných románů. I to ho možná ovlivnilo natolik, že z něj nevyrostl naprostý ignorant a šplhoun, jakým byl jeho otec. Upřednostňoval spíše galantní chování a vstřícnost vůči druhým.
Období, kdy dosáhl dospělosti, ale neprobíhalo v moc vznešeném duchu. Prostě prohlásil, že se přihlásil na studium historie na Belgrave a po něm chce jen platit školné. Samozřejmě se nezapomněl zmínit ani o tom, že už to mají za ty roky natrénované více než dobře. Otci se prvně nezamlouvalo, že by měl jeho syn chodit na univerzitu založenou pirátem, ale nakonec svolil, aby ho měl opět z krku jako vždy. Tudíž se Fred sbalil a vydal se na kolej, kde měl ode všeho klid. Ačkoliv nové prostředí mohlo působit jako děsivé místo plné nástrah, on byl skoro jako ryba ve vodě. Rychle se otrkal a začlenil se mezi normálnější skupinu lidí, ani ty extrémně oblíbené a namyšlené, ale ani mezi ty extrémně chytré.
Jednu dobu ho také přizvali k tomu, aby se účastnil náboru do Modré růže. Hned ze začátku ročníku, kdy se někomu celkem zamlouval stav konta jeho otce. On sám tím byl fascinovaný a zkusil to, jenže bez valného úspěchu. Nějak se totiž ukázalo, že není vyloženě schopen splnit zkoušku podřízenosti, takže mu vymazali paměť a vrátili ho přesně tam, kde byl, mezi relativně normální, průměrné studenty.
Takhle proplouval až skoro do konce prvního ročníku, než vyděl jednoho starého známého se zlatou lžičkou v zadních partiích, jak doráží na jednoho o hlavu menšího kluka s minimálním množstvím svalové hmoty. No a prostě se tak stalo, že se najednou začal rvát s druhákem, který ho utiskoval na těch rádoby vznešených piknicích, večeřích a snídaních. Mimo trest si vysloužil i pozornost jedné krásky, která ho za to, jak se toho kluka zastal, začala obdivovat. Rozhodně se nebránil. Přeci jen ještě nevyšel úplně z věku, kdy jeho tělo ovládaly hormony, takže mu nepřišlo nic divného na tom, když po něm chtěla, aby s ní v noci šel do lesa a do opuštěné budovy, ve které má údajně strašit. Ta holka ho navíc ještě hecovala, když náhodou zaváhal nebo něco takového. Samozřejmě nechtěl dát znát strach a ani nechtěl, aby se v tom lese pohybovala sama, takže šel s ní jako velký ochranář až do strašidelného domu, který byl možná trochu sešlý, ale děs vyloženě nevyvolával.
Nechal se zavléct až dovnitř, kde to vůbec nebylo jako podle jeho očekávání. Čekal spíš to, že si najdou nějaký zapadlý kout a že to tam nějak dopadne, namísto toho byl ale v místnosti plné lidí, co mu vykládali kraviny a chtěli na něj dát vlčí kůži, protože by mohl být 'šampiónem Šedovouse'. Jejich absurditě se vysmál nehledíc na důsledky a celkem barvitě jim pověděl, co si o tom všem myslí. Už byl dokonce na odchodu, když ho vzali a dali na něj tu kůži násilím. Málem napodobil kvílející paní, když vlčí kůže splynula s jeho a všichni tam mluvili o tom, že jo kůže přijala. On neměl tušení, co se to děje a najednou se z něj samým rozrušením stala obluda.
Jeho štěstí bylo, že byl konec školy, všechny zkoušky měl za sebou a nemusel se tolik věnovat docházce, takže se mohl vžít do své nové kůže, doslova. Učil se krotit pudy, které ho občas donutili v lese roztrhat nějakého toho Bambiho nebo Bugse Bunnyho. S mnohem větším zájmem se ale dozvídal informace o tom, co vlastně dělají Rytíři svatého Kryštofa. Podruhé v životě také slyšel o Řádu modré růže, byť si to nevybavoval z dřívějška, snad jen jako mýtus, o kterém mu někdo říkal. Celé léto se učil přizpůsobit novému životu a když přišel čas na druhý ročník, dalo by se říct, že proplouval jako obvykle, jen s občasným nedoražením na kolej, protože se moc dlouho zdržel v domě pro vlkodlaky. Občas působil trochu nervózně, když mu začalo díky magii pískat v uších a on se musel než si zvykl, rychle vypařit, kdyby ho přepadla přeměna, ale časem se to naučil snášet.
No a s nadcházejícím třetím ročníkem už si věří daleko víc, i když občas jeho schopnost sebeovládání pokulhává.
