Diego
Alvarón
Man cannot live by bread alone; he must have peanut butter.
30 let
Člověk
Profesor Filozofie
Hráč: Constance
Šarmantní Mexičan s věčně křivým úsměvem na tváři, očima opuštěného štěněte a španělskými frázemi, jimiž okoření každou ze zaběhnutých konverzací - tak snadno by se dal popsat Diego Alvarón, profesor filozofie se specializací na antickou část na univerzitě Belgrave. Možná příliš často slýchá, že je pro tuto práci mladý, nekvalifikovaný nebo prostě nezkažený, protože nikdy neodmítne nabídnout pomocnou ruku, aby někomu vytrhnul trn z paty. A je to pravda, mladý je, i když působí mladší než dokazuje občanský průkaz.
Minulý rok ještě zaskakoval za starého lektora, dnes už je to on, kdo prváky přivítá na hodině filozofie s úsměvem, představením v rodné řeči a přátelským přístupem ke každému jedinci i kolektivu celkově. Snaží se smazat všechny ty rozdíly, brát studenty jako sobě rovné, neboť i on se ocitl v jejich situaci, začínal, trápil se nad zadanou seminární prací. Proto všem, se kterými pracuje, už od začátku nabízí, aby ho oslovovali jako "Diega", nikoliv seňora Alvaróna nebo podobně, což někteří studenti mívají ve zvyku. Zvláště pak studentky, které se ho pokouší sbalit.
Velmi často mimo prostory učeben se projevuje jeho typická hispánská povaha - drzost, vzpurnost a impulzivní chování, kdy si své činy zrovna dvakrát nerozmýšlí a jde do všeho po hlavě. Někdy to evokuje touhu předvádět se, což je konec konců pravda. Vzhledem k tomu, že vyrůstal se třemi staršími bratry, nezískával takovou pozornost jako zbytek sourozenců vynikající ve všem, co si umanuli. Sebejisté chování tak jen ukrývá nejistotu a touhu získat řádné místo ve světě, zapadnout.
Miluje dobré jídlo, hlavně jižanskou kuchyni a poněkud ho mrzí, když jeho přítelkyně neumí vařit. Ne, že by sám působil jako dřevo v kuchyni, spíš naopak, ale cítí určitý vděk za ženou uvařené jídlo. Každé ráno se podrobuje kondičnímu cvičení a není neobvyklé ho kolem půl sedmé vidět běhat po okolí Belgrave se sluchátky v uších. Jen málokdo by si tipl, že tenhle chlapík miluje staré dobré vykopávky a má celý seznam guilty pleasure songů, při kterých se uvolní. Stejně tak dává přednost černobílým filmům, hlavně klasikám s Jamesem Deanem.
Tenhle mladý klučina dříve považoval Ameriku za splnění životního snu. Všechny ty reklamy v televizi, nabídky nového života, zapomenutí na tíživou minulost - to vše ho lákalo, aby opustil rodné město San Francisko de Campeche nacházející se na jihovýchodě Mexika. Už jako malý to měl těžké, narodil se do rodiny tvořené postarším ševcem Emanuelem, jeho manželkou Rosíou, pradlenou na půl úvazku, a třemi staršími sourozenci - bratry. Tak se dalo čekat, že se bude muset srovnávat s věčnou konkurencí, a pokud by chtěl vynikat, průměrnost mu v tom nepomůže.
Diego měl vždy dobré srdce, ryzí, jak tvrdila jeho matka, ale lítal z problémů do problémů. Věčně se pouštěl do rvaček, aby bránil slabší, vracel se domů s monoklem, tu a tam nějakou zlomeninou a dříve i s vyraženými zuby. Fyzicky byl nadaný, miloval pohyb a tanec, což by na sebe neprozradil na prvním rande, a tak nebylo divu, že se přihlašoval na mimoškolní aktivity jako byl třeba fotbal, kterým Mexiko žilo, ale později také na různé bojové sporty. Párkrát kryl bratry a kamarády při krádežích, vždy si to ospravedlňujíc tím, že to dělají kvůli rodině. Peněz bylo málo a všichni museli z něčeho žít.
Protloukal se školou se všelijakými známkami a při rozesílání přihlášek na vysoké školy, kam se domníval, že by ho mohli vzít maximálně tak na sportovní stipendium, si čistě náhodou podal žádost i na Belgrave. K překvapení nejen celé rodiny, ale taktéž jeho samotného, mu bylo přislíbeno místo a také plně hrazený pobyt. Dvakrát se k odchodu nepřemlouval, vyrazil hned, jak to bylo možné. Pobyt a studium v Belgrave patří k jeho nejšťastnějším vzpomínkám. A možná je dobře, že si nepamatuje na svůj vyhazov z Řádu, když vzal chybu někoho jiného na svá bedra. Co na tom, že byl talentovaný a zapálený se učit? Ačkoliv to nebyl on, kdo porušil zákon, přinutili ho zapomenout - na Řád, ale útok vlkodlaka si ještě matně pamatoval.
Univerzitu dokončil s červeným diplomem, ale namísto toho, aby začal další životní etapu jinde, se nějak nemohl odtrhnout od místa, které mu tolik dalo, a zároveň i stejné množství vzalo. Začal vypomáhat jako asistent profesora filozofie, pomáhal se staráním se o nově přijaté studenty, tu a tam vypomohl i v kanceláři s papírováním, což jak se ukázalo, nebyla úplně jeho parketa. Nakonec se mu dostalo nabídky vyučovat namísto svého kolegy, než případně přijmou kvalifikovanější náhradu, neboť Belgrave si vždy zakládalo na prestiži. Neměl s tím problém a tohle je první rok, který má na starosti kupu studentů.
