Deborah Amity
Jones
I don't need the threat of an inpending natural disaster to stock up on liquer.
20 let
Rytíř svatého Kryštofa - Ožrala/Timber
Studentka 2. ročníku Historie literatury
Hráč: Kefire
Debbie není nějak zvlášť složitá osobnost, zpravidla hned po prvním rozhovoru zjistíte, co je takhle holka zač. S ničím se nepáře a už vůbec ne s poznáváním nových lidí. Její zásadou je „Buď se bav nebo odejdi.“ Nemá moc v lásce suchary, co se totiž nedokáží odvázat, vlastně se snaží podobné lidi brát do parády a je podivné, že s nimi má občas vážně trpělivost. Patří mezi lidi, co by zvládli ostatním vykecat díru do hlavy, takže by se možná dalo říct, že má trochu větší vliv, ačkoliv by z ní díky některým okolnostem moc dobrý řečník nebyl. Jednoduše nechce, aby lidi kolem ní brali život až moc vážně, protože to pro ni znamená jednoznačnou ‚prudu‘. Každopádně to není tak, že by si podobné existence držela od těla, spíše jim svojí povahou otravuje život ještě víc. Nedokáže totiž brát věci vážně jako ostatní. Pro chápání všeho má svůj vlastní systém a má ve zvyku věci dost zveličovat. Povětšinou tím všem leze na nervy, při čemž nakonec stejně odchází z konfliktu se smíchem a slovy, že se svět určitě neposere.
Ve většině případů jí pak najdete v hospodě Čepel a Kalich, no a pokud ne tam, tak dost možná kdekoliv pod nějakým stromem s miniaturní placatkou, kterou v případě nutnosti nosí při sobě – takže pokaždé. Ráda o sobě prohlašuje, že je degustátor a prokazuje ostatním službu, pokud už se jí někdo rozhodne urážet do alkoholika. Nikdy to však úplně nepopře, protože podle ní bez alkoholu není zábava. Samozřejmě se od ní nedá nic jiného čekat, protože té tahle blahodárná tekutina snad už koluje v žilách. Není tedy divu, že patří většinou k těm živlům, které při svém hledání hned najdete. Zpravidla to nebude ta, která sedí někde v temném koutku, ale motá se kolem všech ostatních a angažuje se všude, kde se dá. Pokud tedy zrovna netancuje na jednom ze stolů, nebo se neválí pod ním s nepřetržitým smíchem, jistě se bude zapojovat do nejrůznějších her, počínaje pívním pongem a konče klidně svlékacím pokrem. Osobně si stojí za tím, že je v pivním pongu lepší než samotný vedoucí Rytíř svatého Kryštofa a je pevně rozhodnutá, že se tohoto přesvědčení jen tak nevzdá. Víry v sebe má dost, hlavně co se týče podobných věcí, jako je hazard a vlastně všechno ostatní. Prohra ji jen tak nerozhodí, občas je proto potřeba, aby jí jednoduše někdo z hospody odtáhl, protože by tam jinak trávila asi polovinu života.
S tím vším se váže jistá nespolehlivost. Samo o sobě už to jde poznat jen při studiu, kdy se dveře do učebny otevírají klidně i o půl hodiny déle, když z nich vykoukne zrzavá hlava s trochu kyselím obličejem a nejasnou omluvou, při čemž z ní je možná ještě trochu poznat, že si ráno cvakla na kuráž, aby vůbec přišla. To však u ní nikdy nebylo potřeba, protože jí její prořízlá pusa sem tam přivádí do problémů a je jí jedno, jak s kým mluví a jak je kdo důležitý. Po té době na Univerzitě už každý tak nějak aspoň částečně počítá s tím, že by se muselo stát opravdu něco velmi závratného, aby tahle zrzka někam přišla včas nebo aspoň splnila o něco víc z toho, co má. Většinou by do ní musel někdo kopnout nebo jí profackovat, aby si pamatovala, co by měla dělat. Sama řeší problémy až když se vyskytnou anebo jí teče do bot. V závěru není nejhorší, jen se do povinností musí trochu nutit, protože to přece není žádná zábava a každý chápe, že Debbie a zábava prostě nemohou jít od sebe.
Jednoduše je jako utržená ze řetězu, kdy si dělá, co chce a nehledí na následky. Sotva pak prochází a stíhá to, co by měla, ale vždy si to nějak zvládla zařídit, pokaždé. No a když to s ní jinak nešlo? Dokázal se najít někdo, kdo ji umírnil, ačkoliv musel projít před salvu nadávek a neustálých připomínek, že jí ničí život. Není tolik situací, ve kterých by se vztekala, pokud jí někdo nebere pití od pusy nebo někoho nenařkne z podvádění v kartách. V takových situacích by byla schopná se i porvat, což by nakonec skončilo hodně špatně, a i když to tak občas nevypadá, ona stále myslí na to, co je zač. Nakonec nejlepší bylo si ale zvyknout na to, jaká je. Alkoholička a člověk, co se stále potřebuje bavit. Život pro ni znamená dost, ale dokud o něj nejde, proč by to měla řešit.
Narodila se jako druhé dítě do celkem klidné anglické rodinky. Neměla nějak zvlášť akční život, vyrůstala převážně jen se starším bratrem. Byl mezi nimi 10 let věkový rozdíl, takže nebylo nijak zvláštní, že se o ní staral sám a rodiče se snažili vydělávat peníze na živobytí, kde se dalo. Mezi sourozenci se tak vytvořilo neuvěřitelné pouto a Sean – bratr Debbie – se staral o zrzavou princezničku jako o oko v hlavě. Jak to ale bývá u malých dětí, přebírají vlastnosti od svých nejbližších, tady to nebylo výjimkou. Už od raného věku tak následovala svého staršího brášku a místo panenek by jistě upřednostnila autíčka. Až na pár drobností se od svého bratra hodně naučila, třeba i jak se ubránit, víceméně.
Do puberty byla vlastně docela slušná holka, ačkoliv stále měla největší vzor ve svém bratrovi, protože s rodiči to bylo stále to stejné. Netrávili moc času jako rodina, takže jejich výchova byla docela volná po celou tu dobu. Není tedy divu, že své přátele začala poznávat přes svého sourozence, což také trochu odpovídalo tomu, že byly dost podobní jemu, ne-li ještě horší. Samo sebou Seanovi to nedělalo problém, protože měl svoji sestru rád a skrytě na ní chtěl pořád dávat pozor, ačkoliv už byla dost stará na to, aby se o sebe zvládla postarat. Byl v tom však menší háček, její bratr nedokázal tak úplně uhlídat ani sám sebe, takže to dopadlo tak, že si Debbie vzali do parády její přátelé. Poprvé čuchla k alkoholu, zkusila nejrůznější špatnosti a nejhorší na tom bylo, že se tomu nebránila. Bohužel v jejím věku to nebylo úplně nejlepší a vrchol byl, když do jedné zapadlé hospůdky za podzimního večera přišel jejich otec, vyděšený, co se děje, protože ani jeden ze sourozenců nebyl doma. Svého syna našel opřeného v koutě, spícího, a dceru mezi několika mladíky, bez trika a opilou. To byl vrchol všeho, rozvrácení rodiny, a hlavně započatá další etapa života.
Nic zvláštního se vlastně nedělo, po uvážení rodičů šel každý ze sourozenců vlastní cestou, že to tak prý bude pro oba lepší, protože na sebe mají neblahý vliv. Dokonce byli tak „féroví“, že si Debbie mohla vybrat, jaká bude její nová škola. Vybrala si univerzitu v Belgrave, protože to bylo dostatečně daleko a nakonec, byla to tak nějaká první možnost, která jí přišla pod ruku. Navíc to rodičům vyhovovalo ve všech směrech, a tak když nadešel čas a ona mohla nastoupit do prvního ročníku, sbalila se a odešla. Sama moc dobře věděla, že jsou rodiče až příliš naivní a ona se jen tak neuklidní a nepřestane dělat to, co jí baví. Nevěděla, jestli ještě někdy uvidí svého velkého bráchu a co ho v životě vůbec potká. Bylo jí to líto, ale přesto šla do Belgrave s velkým elánem, kterého se nehodlala jen tak zbavit. Co je problémem už problémem zůstane a rozhodně tomu změna školy a prostředí nezabrání, to měla v myšlenkách celou dobu.
První ročník nebyl vlastně nic špatného. Poznala pár lidí, poznala prostředí, ve kterém se dnes pohybuje, ačkoliv to nebylo vlastně úplně jednoduché. Přesto si zvykla, zvykla si tak, že se už nechtěla vrátit domů. Domovem se jí stal Bilgrave, zejména tedy hospůdka, do které se mohla zašívat. Všem tu bylo absolutně jedno, kolik jí bylo, tady pil jednoduše každý. Mohla se zapojit do picích her, mohla být prostě svá. Proplouvala studiem jako rybka v kádi s pivem, to bylo asi to nejtrefnější přirovnání. Sice měla i tmavší chvilky, ale zvládala tak nějak všechno, co musela. Zlom se stal jednoho dne, kdy se kymácela z hospůdky a skončila mezi figurkami na šachovnici, kde se rozhodla dát si menšího šlofíčka. No, probrala se úplně jinde, než původně byla a osobně si ani nebyla jistá, jestli na tohle místo sama došla nebo ne. Moc si ze svého spojení z vlkodlačí kůží nepamatuje, vlastně ani ty, kteří tam ten večer byli. Pamatuje si jen strašně zvláštní pocit, který by se snad dal připodobnit k bolesti. Nejhorší ze všeho bylo, že si to nechtěla nechat vysvětlit, ale v závěru to pochopila sama, když se s kůži sžila.
Po této události se samozřejmě dozvěděla o Řádu a Rytířích, ačkoliv to nebylo to, co jí nejvíce zajímalo. To bylo totiž stále to stejné dokola – alkohol. Po spojení s Timber se její zábava ještě více prohloubila, sama Debbie nabrala sebevědomí a začala být ještě více drzá, protože si začala připadat celkově mocněji. Taková je vlastně i dodnes, někdy dokonce až na přes-držku, když jí člověk musí v těžkých a vážných situacích vyrvat placatku z ruky a snažit se, aby ho za to nepokousala. Kupodivu prošla do druhého ročníku bez toho, aby způsobila nějaké vyšší újmy na zdraví, ačkoliv se sem tam ztratilo pár lidí nebo zvířat, ale o to se v závěru nikdo nestaral.
